ZDENĚK ZEMAN

...nevzpomínám si, že bych někdy nemaloval… 

Olejové barvy jsem poprvé viděl asi v pěti letech u svého strýce Josefa Sakaře. Malíř srdcem, volnomyšlenkář, anarchista vyloučený z akademie, zednický polír, jehož nástěnné krajinomalby ozdobily mnoho interiérů rodinných domků v Pojizeří. Půjčoval mi velké archy a pastely na čmárání a každý můj výtvor neopomněl okomentovat. Když zemřel, odkázal mi svůj odřený dřevěný kufr s olejovými barvami, kytaru, a celoživotní lásku k toulkám přírodou a cyklistice…

Pan profesor Dědina, vášnivý krajinář který doprovázel naše výtvarné pokusy tklivými tóny svých houslí a s výkřiky „nechť zhyne nihilismus“, trhal na kusy naše neumělé studie.. naučil mě nenávidět oblíbenou Masarykovu „Ach synku, synku“, kterou hrával téměř nepřetržitě. Až po letech jsem tenhle nesmělý protirežimní protest pochopil. 

Akademický malíř Jaroslav Moravec a jeho skleněné mozaiky.
Obrovské zářící plochy…naučil mě milovat barvy. Zářivé tóny, světlo a jeho prolínání… Pod jeho vedením jsem získal první mezinárodní uznání.

Pražské Holešovice, krajina mého dětství, tajuplný poloostrov obtékaný Vltavou, který stejně jako Hamburg, měl svůj vlastní přístav. Nákladní šífy tažené remorkéry, halekající lodníci kteří se nemohli dočkat hospody „U přístavu“, depo parních lokomotiv, městská jatka, dřevěné ohrady a garáže s cedulkami, které tam chodil malovat pan Lhoták.

Pan Lhoták, básník techniky, nadšený cyklista, jeden z mých velkých vzorů, a hospoda „U zlatého Beránka“. Tahle hospoda byla jednou z mnoha Holešovických hospod. Pro mne byla velmi tajemná, neboť mnou obdivovaný malíř, ilustrátor milovaných knížek, pan Lhoták, namaloval jeden ze svých obrazů „Vražda v Holešovicích“, právě podle události ke které došlo před touhle hospodou.

Prázdniny jsem zpravidla trávil v rodinném domku mé babičky, Anny Sakařové, ve Vinci, kousek od Mladé Boleslavi. Na kopci nad Jizerou bylo sportovní letiště a na obloze stále nějaké akrobatické letadlo, nebo alespoň větroň. Serpentiny silnice vedoucí vesnicí byly oblíbenou trasou mladoboleslavských zkušebních a závodních jezdců…tady jsem začal malovat svoje první auta a letadla.

Auto, letadlo nebo loď nejsou pouze anonymním produktem lidské činnosti. Domnívám se, že stejně jako člověk, tak i technika žije svým vlastním životem. Některé moje obrazy aut, letadel a lodí jsou vlastně portréty, jsou pokusem o vystižení charakteru nebo nálady daného objektu.

Řecké ostrovy, moje láska. Léta jsem si myslel, že Řecko natolik patří bohům, že je prostě nemalovatelné. Tak jsem to teď zkusil..